Náš pan farář Vincenc Zahradník (1790 – 1836).
(citace z knihy Kuchařka na život aneb ze života faráře Vincence Zahradníka)
Přiznám rovnou, že před rokem 2013 jsem o Vincenci Zahradníkovi nikdy neslyšela. V knihách se o něm píše, že to byl „osvícený vlastenecký kněz, filosof a spisovatel". Mě zajímá jako člověk. V Zubrnicích prožil deset let svého krátkého života. Pak se odstěhoval do Křešic, dolů k Labi, protože doufal, že častěji pojede do Prahy. Dostal se tam jen dvakrát, než zemřel při tyfové epidemii, za kterou pravděpodobně mohly spodní vody kolem řeky.
U nás, v horách, se mu tolik nelíbilo, přestože sloužil svědomitě. Hory jako krásné objevilo až romantické malířství, třeba slavný malíř Caspar David Friedrich, který rád maloval Středohoří, byl prakticky Zahradníkovým současníkem. Vincenc Zahradník nevěděl, že hory jsou krásné. Železnici do Prahy postavili až po jeho smrti. Tehdejší lidé na vesnici vnímali jako svůj prostor tak asi okruh osmi kilometrů. Dál se dostali na pouť, řemeslníci na vandr. V Zahradníkově době naprostá většina lidí pracovala v zemědělství a ještě víc jich věřilo v Boha. Přestože žil v úplně jiném světě, je mi čím dál bližší. Když jsem psala fejeton na jednu minutu mluveného slova, Vincenc Zahradník se mi do té jedné minuty dostal. Patří už k tomu, co je pro mě důležité.
Fejeton zní:
Když byla Kačenka ještě malá, navštěvovaly jsme v létě kamarády na chatách a chalupách. Pro jednou jsme byly vítané.
Toužila jsem po vlastním místě, kde by se moje dcera naučila rozeznávat šneka od slimáka, zjistila, že z rosy nenastydne, a sama se může rozběhnout dál než na dohled.
Jednou jsme putovaly po Českém Středohoří a doslechly se o starém domě na prodej.
A tak jsme si koupily bývalou faru, začaly ji oživovat a poslouchat její příběhy. Získat tenhle dům znamenalo vracet se do minulosti po stopách Vincence Zahradníka, faráře a filosofa, který ho vystavěl.
Pan farář mi náš nový svět prodal a požehnal mu.
Každý víkend mizíme do ráje. A přátelé? Ti jezdí za námi.
Vincenc Zahradník není pro nás posedlostí, ale součástí našeho současného života. Když jsem na zeď tloukla plakát Marilyn Monroe, napadlo mě, že je to možná v místnosti, kde Vincenc Zahradník četl Kanta, psal básně, kázání, pojednání a bajky. No co, Marilyn už je dávno také retro, řekla jsem si, a slezla ze štaflí, abych se podívala, jestli visí rovně. Našemu panu faráři šlo o zdravý rozum. O to mi vlastně, z mého hlediště a z kuchyně, jde také. Možná by mě chápal lépe než Marilyn. Že jednou jeho faru bude oživovat ženská ruka, ho určitě nenapadlo. Jako z ovečky ve farnosti by ze mě Vincenc Zahradník asi moc radosti neměl. Mám tendenci zabíhat se. Věřím ale, že teď to vidí s nebeským odstupem a fandí mi, když chci, aby zanedbaný dům dostal vlídný tvar a hostil lidi.
Člověk Vincenc Zahradník
Byl to hodný a pracovitý muž, napadá mě opakovaně při četbě toho, co napsal i toho, co o něm psali jiní. Pro křesťany smrt znamená narození k věčnému životu. Asi se tedy sluší vyprávět jeho život od konce.
Zemřel v Křešicích roku 1836. Ve svých svátečních kázáních vydaných roku 1833 napsal vlastně komentář ke své budoucí smrti.
„Nejedno lidské povolání má tu vlastnost, že kdo se i málo smrti strachuje, v povolání svém vůle Boží naplnit nemůže. Lékař s úzkostí na smrt myslící, nebude chvátat k nešťastným, nakažlivou nemocí na lože poraženým. Nechá je bez náležité pomoci, aby se sám nenakazil, a ledovitá ruka smrti i jeho nepopadla. I knězi, tak jako lékaři, náleží, navštěvovat i takové nemocné, jejichžto nemoci se sám nakazit, a nemilostivé smrti za oběť být může.“
Vincenc Zahradník věděl, že tyfus je nakažlivý. Věřil, že když umírajícím nedá poslední pomazání a nevyzpovídá je, nebudou připraveni odejít z tohoto světa. Byl si vědom nebezpečí, zemřel ve službě.
„Lidem tou nejhorší a nejnakažlivější nemocí sklíčeným, v těžkosti a bídě přece někdo sloužiti musí.“
Napsal stručně a jasně ve svátečním kázání. Patřil k církvi, která ve svých počátcích rostla na hrobech mučedníků. Věřil, že když jeden padne ve službě, zajišťuje tím, že se objeví celá řada dalších. Vincenc Zahradník zemřel jako nenápadný mučedník.
V Křešicích strávil šest let. Byla to jeho druhá chudá fara. Čile z ní korespondoval s českými obrozenci, psal víc česky než v Zubrnicích, publikoval odborné články v Časopise katolického duchovenstva. Cítil oporu ve svém mladším příteli, vlasteneckém knězi Karlovi Aloisi Vinařickém. Zahradník nebyl bojovník. Byl velmi sečtělý originální myslitel. Pro psaní česky se rozhodl, němčinou vládl přirozeně, pro „jadrnou češtinu“ úmyslně četl staré české knihy. Napsal by toho daleko více, kdyby k tomu měl podmínky a netrpěl odmítáním a podezíravostí cenzury.
V Zubrnicích žil Vincenc Zahradník deset let. V chudé farnosti, v německé vsi v kopcích na konci světa, se ocitl v září 1820. Tehdy s pomocí svého učitele a přítele biskupa Hurdálka postavil naši faru. Je to světlá, pravidelná a logicky uspořádaná budova. Říkám o ní, že mi připadá nerozmařile přepychová. Ani přepychová možná není to výstižné slovo. Dědeček byl architekt, a na počátku modernistické éry postavil v Praze několik domů, které se dostaly i do příruček. Moderní architektura je mi blízká, protože si nepotrpí na zbytečnosti a myslí přitom na člověka. Zubrnická fara Vincence Zahradníka nemá zbytečnosti. Dává člověku prostor. Vybízí nemyslet přízemně. Drží člověka pohromadě. Necítíte tu tíseň ani pyšnou reprezentaci. Když jsem nechala prorazit zazděná okna, dům ožil. Jako kdyby se vrátila myšlenka, pro kterou vznikl. Ze zápraží vidíte na kostel, kde hodiny upozorňují na to, že zas uběhl kus času a vy máte něco dělat. Ve svých kázáních Vincenc Zahradník napsal:
„Ačkoli pak čas náramně rychle běží, a hodina, jednou přeběhlá, na věky se nenavracuje: nicméně mnohý člověk si tak málo času váží, a tak nedbale ho užívá, jako by hodiny stály, a odběhly-li, nazpátek se daly obrátiti. Mnohý se nezpravuje časem, nýbrž pošetile žádá, aby se čas zpravoval podle něho. Krátký je čas života lidského, a tento kratičký čas rychle ubíhá: nicméně v tomto krátkém, utěkavém čase náramně mnoho vykonati a zříditi máme. V tomto kratičkém, rychle pomíjejícím čase života tolik si způsobiti máme rozumu, tolik moudrosti, tolik dobroty, abychom na onom světě v blahoslavené společenství čistých svatých duchů vstoupiti mohli. V kratičkém čase života věčné si vyzvednouti máme blaho.“
Když toto čtu, slyším kostelní hodiny pod farou v Zubrnicích. V časech, kdy nejezdila auta, nehrálo rádio, nebyla televize, člověk nebyl připojen k internetu, kde v krabičce máte k dispozici celý svět. U internetu mě nikdy nenapadne, že čas je kratičký. Při zvuku hodin kostela v Zubrnicích vždycky.
„Každá hodina měj jisté zaměstnání své a ustanovenou práci svou, abychom již napřed věděli, co později konati budeme.“
No jó, pane faráři. Plánovací kalendář je sice můj kamarád, ale vy jistě myslíte práci do hloubky. Určitě máte zase pravdu.
K nám, do Zubrnic se Vincenc Zahradník dostal vlastně za trest. Z Litoměřic, kde asi byl nejen nejšťastnější, ale i na správném místě. Potřeboval číst a myslet. Světu se odměňoval tím, že jeho písemné a kazatelské projevy byly „ucelené, plny jasu, souladu, důvěry a radosti“, jak píše František Čáda, který v pěti dílech sebral Zahradníkovy filosofické spisy a vydal je v letech 1907-1918.
V Litoměřicích Vincenc Zahradník zastával místo profesora pastorální teologie a knihovníka. Bylo to asi nejlepší místo ve společnosti, jaké mohl dostat. Do jeho učeneckého života ale udeřila politika. Připomeňme, že vítězství nad Napoleonem bylo hlavní událostí, která se stala za života Vincence Zahradníka. Napoleonská doba nejsou jen války, ve kterých muži umírali po desetitisících na jednom bojišti. Jsou to i reformy, ke kterým patří vyvlastňování církve v zemích, které Napoleon ovládl, jsou to novoty a úřední zásahy diktované shora. Boj proti novotám a reformám byl programem vítězů nad Napoleonem. U nás, v Rakousku, tehdy vládl Metternich. Lidé se stáhli do soukromí. Proto se z doby biedermeieru dochovalo tolik sladkých rodinných portrétů a titěrných krásných předmětů. Lidé se báli se udání a policie. Slovo „tajná společnost“ připomínalo svobodné zednáře a strůjce reforem.
Vincenc Zahradník měl tu smůlu, že se dostal do „tajné společnosti“. Ta mu zničila kariéru a připravila ho o dráhu oficiálního učence. Po zbytek života mu přinesla problémy s cenzurou. Nevinný příběh s velkými následky.
Tajný spolek se jmenoval Christenbund, založil ho Michal Josef Fesl, který Vincence Zahradníka roku 1816 pozval do Litoměřic. Fesl patřil k přívržencům Bernarda Bolzana (1781-1848), kněze o kterém Zahradník napsal, že to je „ostrovtipný a nábožný muž“. Ostrovtip spočíval v tom, že Bolzano ovládal na výši své doby hned několik vědních oborů, psal práce z matematiky, filosofie a teologie. Povolali ho na pražskou univerzitu, protože stát měl zájem o soulad vědy a katolického náboženství. Roku 1819 byl zbaven místa a poslán do předčasné penze. Bernard Bolzano zůstává v české historické paměti jako někdo, kdo v českých zemích vnímal jeden národ dvou jazyků. Čechy vnímal jako méně vyspělé, vinou vnějších okolností, což chtěl napravit péčí a vzděláním. Bolzano pohlížel na jazyk jako na instrument, na rozdíl od českých obrozenců vedených Josefem Jungmannem, který v jazyku viděl obraz národní duše. Tady někde, kromě věcí osobních, může být jádro skutečnosti, že Josef Jungmann neměl Vincence Zahradníka v oblibě, což opačně neplatilo. Bolzanovec Josef Fesl založil tajný spolek „Christenbund“ jako společenství talentovaných žáků teologického semináře v Litoměřicích. Spolek bychom mohli označit za vzdělávací a výchovný. Železný prsten na znamení rovnosti byl viditelným a, jak se ukázalo, provokativním znakem výlučnosti, kterou stát se značným úsilím potřel. Stalo se tak na základě několika udání, zaslaných do Vídně a do Říma. Postih Bolzana se časově kryje s postihem bolzanovců v Litoměřicích. V březnu roku 1820 do Litoměřic přijela vyšetřovací komise z Vídně. Následovaly prohlídky a výslechy. Vincenc Zahradník byl s několika kolegy měsíc vězněn. Nic nebylo dokázáno a všichni byli potrestáni. Josef Fesl odvezen do Rakouska, kde byl vězněn do roku 1824. Pak provedl potupnou sebekritiku. Pod policejním dozorem zůstal až do převratného roku 1848. Chudá farnost v Zubrnicích tak byla trestem pro Vincence Zahradníka. Nastoupil k nám 30. září roku 1820, na svátek svatého Jeronýma. Faru mohl Zahradník začít stavět v roce 1821 jen díky intervenci svého podporovatele a přítele, litoměřického biskupa Josefa Františka Hurdálka. Hurdálek, který patří k nejlepším litoměřickým biskupům, byl v roce 1822 donucen k rezignaci.
V textech, které sebral František Čáda, je německy psaný dopis Vincence Zahradníka, který napsal Josefu Feslovi. Dopis vypovídá o Zahradníkově věcnosti a charakteru. Bojovník nebyl, ale zlomit se nenechal. Ani ohnout.
„naše omyly jsou tak nevýznamné, že nechápu, jak mohly vzbudit takovou pozornost. Posloužili jsme církvi a státu natolik (a díky Bohu za to), že se to vůbec nedá srovnávat se špatnostmi, které jsme udělali. Při všech racionalistických nedostatečně uvážených tvrzeních jsme katolickou víru podpořili víc, než jiní učitelé bez srdce. V jejich ústech katolicismus pozbývá svou krásu a sílu.“
„… v hanebném zacházení, které jsme zažili, se zračí z části nevědomost, zaslepení a nerozum, z části uražená pýcha, malodušnost a zlovole našich nepřátel. Že nás tak tvrdě potrestali, nás, u kterých bylo tolik důvodů k ohledům a pochvalám, byl největší přehmat, jaký se mohl stát.“
Takto Vincenc Zahradník v srpnu roku 1824 v Zubrnicích psal o vyšetřování v Litoměřicích. O zásahu státu, který mu změnil zbytek života, a patrně mu i život podstatně zkrátil. Svou situaci Zahradník popsal suše a snažil se ji vidět z lepší stránky.
„Stal jsem se farářem za trest, a že mě přeložení do Zubrnic postihlo na citlivém místě, cítím bohužel už čtvrtý rok. Nejlepší na mé situaci je, že odříznut od veškerého obcování s lidmi, můžu hodně číst, přemýšlet a psát. Pro růst ducha jsem ve svém osamocení hodně získal. Doufám, že s pomocí Boží zůstanu zdráv a své chápání učiním ještě úplnější, správnější, citlivější a silnější.“
